Poprvé na Skrýších

Již drahně dlouho se chystáme s manželkou zúčastnit rogainingu (ať už šesti- či dvanáctihodinové verze). Mně se tuto účast už celkem třikrát podařilo překazit. Vždycky si hlavu postavilo tělo a naší účasti zabránily mé (kdo ví, do jaké míry psychikou způsobené) zdravotní problémy. A tak jsme zajásali nad možností vyzkoušet si navigační závod Skrýše 2010. Tedy Dáša zajásala. Já jsem při představě 4 hodin běhání po lese a při vzpomínce na sotva nedávno doléčené achilovky dvakrát nejásal. Kdyby měly mé achilovky hltan a jícen, asi by naprázdno polkly.

No nic. Ženě se prostě představa účasti na této akci líbila a já už heslo o třetici všeho špatného naplnil. Navíc tu právě díky geocachingu byla možnost použití outdoorové navigace GPS. Žili jsme tedy v bláhových představách o velkém zjednodušení dohledávek či přímých postupů. Dopředu jsem se ještě ujistil, že Dáše nebude vadit, když já budu ta brzda, protože celé čtyři hodiny běhu po nejdelším 75 minutovém běžeckém tréninku by byly doslova holým nerozumem.

Víceméně jsem se tedy smířil se startem na téhle akci, ale to jsem ještě netušil, co všechno si na nás svatý Petr přichystá. Zima se totiž, nejspíš v předsmrtné křeči, vzepjala k poslednímu mohutnému úderu a pro tento typ závodu nastalo doslova bílé peklo. Už jenom cesta do Plzně, která běžně netrvá ani hodinu a půl, zabrala tentokrát skoro 120 minut.

Aby toho nebylo málo, byl jsem v neustálém sněžení pověřen úkolem zakreslení kontrol do mapy. Pro někoho, komu známku z matematiky vždy kazila geometrie a z technického kreslení na střední škole stěží urval čtyřku, to byla docela fuška.

Nicméně nějaká kolečka jsem do turistické mapy v měřítku 1:25000 nakreslil a v 11:00 jsme mohli vyrazit vstříc první kontrole (skrýši). Tuto u kamenného kříže umístěnou dvoubodovku (tedy nejméně obodovanou, protože body pro jednotlivé kontroly byly stanoveny na 2, 4, 6 a 8 bodů) jsme našli celkem rychle, ale už před ní jsme udělali první chybu v postupu, když jsme běželi po cestách, ale před námi se z lesa u ní vyloupli jednoznačně za šipkou jdoucí kačeři.

Než se dostanu k popisu dohledávek dalších kontrol, chci Vám něco svěřit. Pojďte blíž...no, nebojte se a nakloňte se k tomu monitoru. Aby to zůstalo mezi čtyřma očima: Jestli byl náš vztah s manželkou někdy zralý na rozvod, bylo to právě první hodinu tohoto závodu. Dlouho nám trvalo, než jsme si některé věci ujasnili, sehráli se a hlavně přestali jeden na druhého házet chyby. Ale vraťme se raději na trať.

Na další kontrole za čtyři body jsem příliš spoléhal na signál GPS, ale tady se naštěstí ukázalo, že žena přeci jen na orientačních závodech (byť s nijak zvláštními výsledky) nějaké zkušenosti nasbírala. Doběhli jsme na ní úplně první a zatímco já obíhal smrky třicet metrů od kontroly, manželka šla téměř najisto. Nicméně brzy na to si naopak vybrala slabší chvilku a úplně se ztratila v mapě. Takže přišla opět ke slovu GPSka. Tehdy jsme chvílemi běželi a chvílemi hlava nehlava šli lesem, rovnou za šipkou ukazující souřadnice kontroly č.11, námi třetí zvolené.

Z jedenáctky jsme se přesunuli po v tomhle počasí prakticky neznatelných lesních pěšinách na kontrolu číslo deset. Tady byla kontrola ukrytá v jámě. Ovšem jistě si živě dokážete vybavit obraz toho, jak zmateně pobíháme z jámy do jámy, když Vám sdělím, že jsme se právě pohybovali na bývalém dolovém území. Odtud jsme se konečně delší běžeckou vložkou po turistické modré mohli přesunout na sérii dvou šestibodových a jedné osmibodové kontroly. Jedna z nich byla umístěna na obrovské pískové haldě. Když jsme pod ní zastavili, měl jsem chuť, přestože jsme museli urazit notný kus cesty, nahoru prostě nešplhat. Naštěstí Dáša se bez okolků začala sápat nahoru. Byť o něco delší a o malinko snazší cestou, než Ti ostatní malinkatí lidičkové, které jsme viděli nahoře na haldě, jak se drápou vzhůru tou nejkratší možnou cestou. Když už mě Dáša přiměla svou rozhodností, vyšplhat se vzhůru, nemohl jsem si odpustit odlovení kešky Pískoviště obra Koloděje. Asi bych těžko někdy v budoucnu sháněl morál na to, abych se pro ní trmácel vzhůru. Když už píšu o téhle keši, musím zmínit ještě jednu dobrou hlášku orienťačky, která probíhala kolem mě právě ve chvíli, kdy jsem se blížil ke kraji haldy, kam mě směřovala má navigace. – "Snad to nechceš vzít tudy rovnou dolu? Vždyť se rozbiješ!" No, vysvětlujte, byť s mapou a buzolou velmi dobře zacházejícímu mudlovi, že opravdu nemíníte dolů letět.
Kupodivu tahle téměř horolezecká vložka nebyla za 8 bodů. Pro ty jsme ještě museli zamířit do vzdálenějšího cípu mapy. Pak následoval krátký souboj s jedním z orientačních běžců. Využili jsme možnosti trochu si pohladit ego, běželi jsme za šipkou a průchodem v létě jistě neprůchodným březovým houštím jsme se na další kontrole ocitli o deset vteřin dřív.

Pak už musela přijít na řadu improvizace. Času valem ubývalo, stejně jako sil a čím dál častěji jsme tu bruslili, tu si sedali na zadky a tu házeli tygry zásluhou ledových ploten na cestách, jež dohasínající zima umě přikryla nevítanou bílou nadílkou. Použili jsme pár zkratek, pár naplánovaných kontrol vynechali, pár vzdálených zcela zavrhli.

Zbývaly poslední dvě kontroly. Na první z nich, tedy na naší předposlední, jsem opět slepě uvěřil tomu přerostlému mobilu, co jsem třímal v ruce. Ten si ze mě tentokrát vysloveně sprostě vystřelil a směřoval mě zhruba 130 metrů daleko od skrýše. Tady se opět vyznamenala manželka. Ta totiž, přestože jsem běžel napřed i s mapou, kde byla pole na oražení kontroly, zahlédla v lese oranžovou barvu lampiónku. Díky tomu jsme stihli jak následnou kontrolu č.23, která byla naší poslední tedy čtrnáctou, tak doběhnout do cíle v časovém limitu a tudíž nebýt penalizováni odebráním bodu za každou započatou minutu po limitu čtyř hodin. Já bych tam s tou svou Vistou brousil nejspíš ještě dneska.

Pro zajmavost náš postup: S-9-1-11-10-13-4-5-3-6-2-8-7-22-23-C
Výsledky hledejte tady.