Ještěrka

Na jaře jsem jako dlouhodobý předplatitel běžeckého časopisu vyhrál víkendový pobyt pro dva v penzionu nedaleko Liberce. Ač cena pro předplatitele běžeckého časopisu v penzionu zaměřeném hlavně na běžce, já jsem zrovna vinou zranění delší dobu neběhal, takže soukromý běžecký kemp nepřicházel v úvahu. Našel jsem si tedy jinou výzvu – Libereckou ještěrku.

Do víkendového pobytu padly mé čtyřicáté narozeniny. Majitelé penzionu si tuhle skutečnost zjistili a při pátečním příjezdu mě k čerstvě dovršené čtvrté dekádě života překvapili lahví šampaňského. Nechal jsem jí pěkně u ledu, neboť jsem doufal, že v sobotu po Ještěrce bude důvod k oslavám minimálně dvojnásobný.
V sobotu dopoledne byl den D a hodina H. Usoudil jsem, že by mě zbytek rodinného týmu brzdil. Část malýma nožičkama (což se dá vlastně prohlásit o všech třech zbylých členech rodiny), jiná část tím, že bych jí musel nést v krosně na zádech. Proto jsem všechny zanechal zábavě centra Babylon a na Výpřež na parkoviště už vyrazil sám.

Původně jsem byl přes fórum geocaching.cz domluven s kolegou, ale ten poslal ráno SMS, ve které svou účast rušil vinou deště. Pravda je, že po celé republice byl skutečně slejvák. Ale na Liberecku spíše krápalo a prognóza byla dobrá. Přesto jsem byl ponechán napospas Ještěrce zcela sám. I přes počáteční nepřízeň počasí jsem ve tři čtvrtě na jedenáct vyrazil z Výpřeže a jal se postupně prokousávat terénem krabku za krabkou. Nakonec drobně krápalo jen do jedenácti a pak ještě zamrholilo okolo jedné, ale jinak bylo počasí ideální pro vytrvalostní výkon, jakým Ještěrka je. Teplota se pohybovala od 9 do 15°C a na úplný závěr mě svými paprsky obšťastnilo i jarní slunce.

Ze začátku cesta i hledání pěkně ubíhaly, byť je pravdou, že ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, stejně jsem měl po třech keškách boty durch. Ale vytrvalá usilovná chůze ponožky vysušila (nebo jsem měl alespoň takový pocit). Trudnomyslnosti jsem začal propadat až okolo ještěrčí tlamy, kde jsem byl nucen klesnout až na samé dno (a to doslova) a věděl jsem, že se z něj budu muset přes ony nepříjemné čáry v mapě, kterým se říká vrstevnice, zase nějak vydrápat zpět.

Přestože jsem byl na Ještěrce krátce po jejím probuzení ze zimního spánku a ke keším tedy ještě nevedly vyšlapané dálnice, dohledávky byly snadné a rychlé. Prakticky jsem nepotřeboval fotohinty. Občas mě tedy GPS chtěla hnát o dvacet metrů jinam, ale i kdyby to nebylo rozmarem mého přístroje pod zamračeným nebem, bral bych tuhle nepřesnost jako malou úlitbu tomu, aby byly krabičky ukryty na zřetelnějším či bezpečnějším místě. Pravdou je, že jednu z keší jsem našel opravdu čirou náhodou. Zrovna jsem upřeně zíral na displej GPS, který ukazoval 30 metrů k dalšímu cíli, když jsem zakopl o pařez. Chtěl jsem si do něj ještě jednou ze vzteku kontrolovaně kopnout, když jsem uviděl známý pytlík naditý krabičkou. Tuhle bych bez fotohintu zaručeně nedal.

Většinou mokrá a místy dokonce blátivá túra pěknou přírodou mě opravdu bavila. Samozřejmě, že jsem ke konci, jak mi začínaly nohy tuhnout a síly docházet, ownera několikrát proklel až do bůhvíkolikátého kolene. Co sis to ownere na mě vymyslel!? Abych si pak vzápětí připomněl, že owner sice vymyslel a vytvořil tenhle obrazec, ale jeho návštěvu (a ještě v tomhle netrénovaném stavu, v jakém jsem byl) jsem si celou vymyslel právě já sám.

Za celý den jsem nepotkal ani živáčka. Tedy živáčků spoustu, ale ani človíčka. Až když jsem prozkoumával ještěrčí oko a přehraboval se tou bonusovou bednou, objevil se zčistajasna, vzhledem k tomu, že byla polovina května trochu se zpožděním, prvomájový průvod. Prostě, kde se vzala, tu se vzala Klabzubova jedenáctka. Svůj pobyt u krabice jsem však stihl zamaskovat, jako vykonávání velké potřeby. O tom, že bylo maskování úspěšné, svědčily pohrdlivé pohledy několika Klabzubáků.

Zpátky na Výpřež jsem dorazil tři minuty po tři čtvrtě na šest. Celou trasu o délce téměř 23 km se součtem stoupání o něco málo větším než 1300 metrů jsem tak absolvoval za 7 hodin a tři minuty. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti žízní, na pokraji smrti vyčerpáním, ale ten závěrečný pohled na sluncem zalitý Ještěd s pocitem zdolané Ještěrky v zádech stál za to.

Na penzionu potom zbytek rodiny uondaný absolvovanou zábavou vytuhl ještě před desátou večerní. Tak jsem se tedy s flanděrou šampáňa do vířivky naložil sám. A to, jak jsem zmožen teplem, nastřádanou únavou a lahví šampaňského při vrávoravém vylézání z vířivky málem rozbil její ovládání, je zase jiný příběh…