Přechod Brd - hit letošní sezóny

Na jaře jsem si přečetla článek "Přechod Brd, aneb jak jsem (ne)zavraždil koťátko" a od té doby to ve mne hlodalo. Brdy, to dám i s dětma... teda né že bych chtěla Brdy nějak podceňovat, ale na normální čundr už jsem tam byla několikrát, navíc jiná možnost se nenaskýtala a s dětma to bude alespoň pořádná výzva. Plán byl nechat to na teplé počasí, abych těch krámu táhla co nejmíň. A když naši navíc přišli s tím, že by si starší dceru vzali prvé s sebou na chatu, tak jsem zavětřila šanci. Ono s jedním dítětem to přeci jenom půjde lépe, méně krámu a navíc nechodící a nemluvící dítě je na takovouhle akci jen výhoda.

1. den
Jako správný kačer jsem vyrazila poctivě na úvodky a vydala se dle popisu na trasu. A to také byla jediná a velká chyba. Ono s kočárem by člověk měl přeci jenom trochu víc plánovat a prostudovat listing, takže příště bych nefrajeřila a střihla si to až od první stage se začátkem na druhé straně. Takhle jsem stála ve Všenorech na začátku žluté turistické a jedním pohledem vzhůru jsem usoudila, že tohle nedám. Prosím, nemyslete si, že bych byla nějaká bábovka :-), ale dvoumístnýho Chariota v jednom s plnou polní, to se na zádech nosit vážně nedá. Takže kuk do mapy a hledat lepší cestu, než jsem ji trefila a dostala se ze Všenor, tak byla hodina v háji... a to jsem ještě netušila co přijde. Cesta se postupně měnila v horší a horší až už to byla jen pěšinka samé kořeny, takže jsem to rvala do slušnýho kopce lesem, protože to bylo schůdnější jak ta "cesta". Naštěstí kočár je odpruženej a Lenka to celý prospala. Doufala jsem, že se to zlepší, protože s vědomím co je za mnou se mi vracet nechtělo.




Říkala jsem si, jestli jsem to s tím čundrem s kočárem trochu nepřehnala, přeci jenom ještě nejsem ani na první stagi a tohle teda je i na mě dost. Po nějaké chvíli se stal zázrak... narazila jsem na asfaltku, zázrak bohužel po pár set metrech skočil a turistická značka zlomyslně ukazovala z asfaltky do lesa. Nakonec jsem se na tu první stage dokodrcala a nový elán mě hnal kupředu.



Krásný asfalt a žlutá míří do lesa.



Pohodička.

Dál už byla cesta různých kvalit od bruslařského asfaltu až po kořeny a kameny, ale taková hrůza jako na začátku už nebyla. Když Lenka spala nebo si hrála, tak jsem razila kupředu, když ji to přestalo bavit, tak jsme hodily deku a daly si nějakou tu hodinku pauzu. Moc kešek jsme nepobraly, cíl byl jasný a tak jsem nechtěla riskovat Lenčinu trpělivost, aby mi pak v cíli nechyběla. V podvečer jsme dorazily na Kytínskou louku, kde jsme doplnily vodu a počkaly na Otu, který přijel z práce přespat za námi. Přespali jsme u cesty pod vojenským prostorem, noc byla tak krásná, že jsme ani nestavěli stan (který jsem tím pádem táhla zbytečně a který jsem taky poslala druhý den s Otou zpátky do Prahy).



Bivak.

2. den
Krásné ráno a my jsme zase na cestě. Velká výhoda je, že nemusíme balit, nikam na vlak... trasa je jen pár metrů lesem před námi a tak už v 10h dopoledne máme slušný kus cesty za sebou. Část vede po asfaltce, tak valím kupředu dokud robě spí, pár kilometrů válčím opět horším terénem a pak už očekávané intermezzo na jednu stage, kam půjdeme bez kočáru. Lenka se budí chvíli před tím, tak dáváme pod kopečkem lezecí pauzu, pak necháváme kočár v lese a jen s nosítkem lezeme vzhůru. Je všední den, tak potkávám jen dvě milé skupinky lidí. Na kopci ověřuji, že žádná zrada v indiciích se nekoná a užíváme si nádhernou přírodu a ty stovky náprstníků, které jsou tady všude - tahle cesta by měla mít v podtitulku jedovatá.



Kde to nešlo s vozmo, tam to šlo pěšmo.


Náprstníky kam se podíváš.

Odpouštím si jistě krásnou, ale stoprocentně nesjízdnou hřebenovku, vracíme se ke kočáru a bereme to po lesní cestě kolem, Lenka opět usíná a spí až do podkopce místa kde je finálka. Přemýšlím kde zanechám kočár a odkud to vezmu útočně jen s Lenkou na ruce. Nejkratší a nejméně schůdnou cestu naštěstí zavrhuji a využívám toho, že ještě neprotestuje a rvu to po pekelně strmé asfaltce až kam to jde (ta příslovce berte s rezervou :-P). V kočáru je klid, tak to v tom pařáku skoro běžím, ale vyplatilo se, dosáhla jsem místa odkud už to dál jet nejde a naštěstí už to není zas tak daleko. Krmím a zjišťují si vlak z Rejkovic, protože do Lochovic po značce to je přes kopec nesjízdné a pak šup do nosítka a naposledy vzhůru, mám na to přesně 2 hodiny.

Když přicházím nahoru, tak odpouštím každý prokletý výškový metr, je to opravdu nádhera... Nacházíme krabičku, Lenka si s ní spokojeně hraje a já vypisuji zážitky z cesty, tak jak bývalo před 8 lety zvykem na každé keši...



Máme ji!

U finálky jsme se dost zdržely, takže dolů už zase pěkně svižně. Lenku vrznu do kočáru a dolů valím poklusem, naštěstí má kočár i ruční brzdu, jinak by to bylo značně bez záruky. Měla bych to stíhat v pohodě, ale nevím jaký bude terén, tak to nechci podcenit, navíc člověk nikdy neví kdy a na jak dlouho ho dítě zdrží. Lenka ale dneska má až neuvěřitelně spolupracující náladu, spí vždy když potřebuji jet a budí se vždy když se mi hodí ji nakrmit a nést, takže můj úprk do údolí opět celý prospala a na zastávce máme 20 minut fóra. A dokonce tu teče voda z pumpy, takže smývám vedro dolů a dostávám žihadlo od vosy, která si to tu nárokuje.



Romantika nakonec.

Přijíždí nízkopodlažní vlak, chvíli zápasím s mašinou pro "specifický způsob odbavení cestujících ve vlaku" a nakonec mi lístek prodává ochotně sám pan strojvedoucí, není naštvaný, že nevím přes co jezdí vlaky do Prahy a ani nenadává proč lezu do vlaku když nemám dostatek drobných...

GPS ukazuje 45,9 km za oba dny (start v poledne ve Všenorech a cíl 16:30 v Rejkovicích), skóre 4 kešky a zážitek na celý život.



Ahoj! :-P