1
Doporučeno
1 hlasy
GEO ZOO Žebrák a Magikon
Samozřejmě trochu s křížkem po funuse a s několika měsíčním zpožděním, ale proč ne 
.
Když jsem zjistila, že jsem si vlastně špatně zapamatovala datum, kdy jsme byli pozvaní k jablonecké místní celebritě Tiskařovi na víkend
a zjistila jsem, že nám kromě toho, že už od srpna "se opravuje" auto, nic nebrání tomu, aby jsme navštívili Alkeho oživlý Magikon, tak jsme se rozhodli, že navštívíme před eventem i Geo Zoo.
Ráno jsme nahodili PM na měsíc, říkali jsme si, kdy jindy:-) a po obědě vyrazili. Auto nám půjčil Lukášův brácha. Než jsme se docourali na místo k parkování byly snad tři hodiny. Ze začátku to šlo pěkně. Kešky byly vidět často od cesty a až na rozcestí stačilo odhadnou kolizní vzdálenost a vrhnout se po geodálnici do lesa. Jenže za rozcestím nás opustil signál nejen ten datový, ale i telefonní. Od našich kešovacích začátků totiž lovíme s telefony a oficiální aplikací od GS. Jsme zvyklí, mimo zahraničí, hledat keše přímo v terénu, domácí přípravu vůbec neřešíme. U Sýkory se už začínalo smrákat. Až na první stage Sovy jsme došli podle nakliknuté stránky s okolními kešemi a odhadovali jsme podle toho jakou to ukazovalo vzdálenost. Tam nás nachytali další dva kačeři. S těmi jsme vyrazili na finále Sovy, které jsme našli a pokračovali jsme na bonusový letterbox. Byla tma jak v pytli a začínalo pršet. Nenašli jsme nic. Nechtěli jsme to vzdát, ale čas zbývající do eventu se krátil. Vrátili jsme se k sově, kde jsme se rozloučili a my se pokusili najít ještě další dvě keše - želvu a Jezevce. Bohužel byla tma a signál pořád nikde. Začali jsme se po paměti vracet k autu.
Event Magikon nám byl dobrou záplatou na částečný neúspěch, přijeli jsme relativně včas. Bojovku jsme šli s mým kamarádem ze základky (El Destrukto) a jeho přítelkyní. Tak jsme si zavzpomínali na bojovky na ŠvP. Když jsme dorazili k rybníku, tak se zděsil, že jsem v podpatkách a jak tím chci jít lesem. Jestli tvrdí opak, kecá, ale ušla jsem to v pohodě.
Kdyby se někdo děsil, tak na Geozoo jsem byla v teniskách, před eventem jsem se převlíkala a přezouvala. Když vyrazily všechny skupinky s dětmi, určilo se pořadí skupinek dospělých a my jsme čekali, až budeme na řadě. Lukáš v kostýmu ducha byl nebývale tichý. Když jsme vyrazili, šla jsem s čelovkou první. Ta bylo zdrojem dalšího veselí, protože jsem s ní moc neuměla - nestačil přepínat jen jeden čudlík, ale byl to Led Lenser, takže ještě intenzita a šířka kužele světla a já ji držela v ruce poprvé. Pořád jsem se musela otáčet, protože jsem měla pocit, že Lukáš s námi není. On je totiž obvykle docela hlučnej. Když jsme došli na druhou stage, kde byly čarodějnice a řekly: "Abychom vás pustily dál, musíte zazpívat nebo..." V tu ráno se ozvalo "CO JSTE HASIČI, CO JSTE DĚLALIIII" a my lehli smíchy. Duch do té doby tak tichounký, se ozval, podotýkám, že opravdu má hodně silný hlas. Jenže čarodějnicím to úplně nestačilo, že písničku nezná celou, tak se dožadovaly básničky nebo další písničky. Začali jsme přemýšlet a na nic jsme nepřišli, asi taky proto, že jsme se svíjeli v záchvatu smíchu, zase se ozval duch: "A znáte tu o hlenu?" To jsem začala protestovat a holky nás radši pustily. Já z toho byla vyřízená a smích mě neopouštěl, ani když mě chytil hejkal do pytle, protože jsem si ho fakt nevšimla. Ovšem duch mě tam nenechal a ještě dostal vynadáno, že se mě mohl konečně zbavit. U dalších čarodějnic jim zas omylem odnesl kartičky se zaklínadly, ty jsme Alkemu vraceli až na Skořápkách. A já pak neobehrála čerty v kartách, takže jsem musela přikládat do ohně a málem si mě tam kvůli tomu nechali, protože jsem narozdíl od ostatních vzala to největší dřevo a ne nejmenší klacík a přiložila pořádně. Celkově event se nám líbil, škoda, že eventům nejsou přidělovat FP, ale ten dostal alespoň ten letterbox. A z eventu hurá k domovu.
Protože nás mrzelo, že nám chybí velká část GEOZOO, začali jsme řešit, že by jsme přeci jen do lesů k Žebráku vyrazili ještě jednou, volba padla hned asi o týden později. Půjčili jsme si navigaci, stáhli keše do mobilu. Táta nám odmítl půjčit auto, aby jsme ho někde nerozstřelili, tak se rozhodl jet s námi, samozřejmě jela i máma a pes. My jsme byli už celkem vyřízený z akce Krupka s Geoprahou, kterou jsme absolvovali den předtím a já už ráno dost bolestivě dopadala na nohu, když jsem šla ze schodů. Bolelo to dost hnusně. Ale jak jsem se rozhodla jednou vyrazit za kešema, nic mě neodradí. Na místo jsem se dostali celkem rychle a zkrátili jsme si to k žábě po silnici a hurá k rozcestí a na opačnou stranu, než jsme šli posledně (k Vydře). U psa jsem provedla klasické trade IN: razítko, OUT:logbook, takže jsem se zase kousek vracela, naštěstí by jsme to zjistili nejdál u další kešky a ne třeba až doma. Moje máma se nadšeně vrhala hledat kešky s námi, fotila si je a líbily se jí snad víc než nám:-). Já jsem dostávala pěkně zabrat. Přeskoky přes příkopy u cesty, dopady, uklouznutí, špatné šlápnutí, to všechno bolelo jak čert, ale jsem beran, nevzdala jsem to ani na schodech, kdy by se stačilo jen otočit a zaplout zpátky do dveří, tak už bych to nevzdala ani tady. Někde u andulek začalo pršet. Vytáhli jsme deštníky a pláštěnky. A hurá až k sově. Tu prokletou želvu jsme nemohli najít ani na podruhé a za světla, našla ji moje máma. Od sovy jsme vyrazili směr letterbox. Z fotek na geopraze jsem věděla, co hledáme, proto mi pořád nešlo do hlavy, proč jsme to minule nenašli. Samozřejmě, stačilo ještě dojít kus za tu skálu a tam to bylo, tam jsme minule opravdu nebyli. A hurá k autu. Táta už toho měl dost, bolelo ho koleno, pes nám v dešti odmítá chodit a já už toho měla taky po krk. Ale to by jsme nebyli my, aby jsme nevyrazili ještě na potkana. Odjeli jsme do lesů podle navigace a táta nás vyhodil, kde se dalo stát. Od chvíle, co jsme vyměnili baterky se nám zdálo, že nám navigace moc dobře neukazuje. U auta nás samozřejmě ani nenapadlo vyhodit muže přes palubu. Mysleli, jsme si, že se prostě dokážeme rozumě vrátit těch 800m. No nakonec jsme šli dost neprostupným terénem, pak jsme obcházeli obrovskou bažinu, já měla v teniskách nejmíň Lipno a bláta tolik, že bych z toho uplácala jídelní servis. Bylo už zase kuloví vidět, padalo šero, signál nebyl, a potkan někde zavrtanej v díře. Hledali jsme ho už dlouho, začínalo mi být špatně, čokoládu nebo sušenky jsem samozřejmě měla v autě. Nakonec ho Lukáš našel, tam kam jsem koukala asi 3x, podle hintu jsme místo zhruba odhadli správně. Donutil mě tam znovu vylézt. A hurá zpátky. To, aby jsme se motali jak jsme přišli jsem zavrhla hned. Podle tušení a mapy jsem odhadla, kde je asi silnice. Tenhle odhad mi naštěstí vyšel a dokonce u silnice jsme chytili signál.To už mi volal táta, kde jsme a mě signál zase zmizel. Naštěstí tentokrát měl signál alespoň Lukáš a mohla jsem volat. Jen vědět na kterou stranu od auta jsme, na tom jsme se neshodli. Já tvrdila, že auto máme nalevo (logicky, přišli jsme zleva a zas takový kus jsem se nevraceli, než jsme to střihli k silnici). Naštěstí kolem jel nějaký Favorit, tak jsem se ptala táty, jestli kolem nich už jel a on že ne, tak jsme čekali, kdy kolem nic projede, to trvalo docela dlouho, ale projel. Takže jsem měla pravdu já . Naši se pro nás vrátili a už jsme jeli rovnou do Prahy a domů.
Večer jsem si teprve všimla, že můj kotník je 3x takovej než normálně.
.Když jsem zjistila, že jsem si vlastně špatně zapamatovala datum, kdy jsme byli pozvaní k jablonecké místní celebritě Tiskařovi na víkend
a zjistila jsem, že nám kromě toho, že už od srpna "se opravuje" auto, nic nebrání tomu, aby jsme navštívili Alkeho oživlý Magikon, tak jsme se rozhodli, že navštívíme před eventem i Geo Zoo.Ráno jsme nahodili PM na měsíc, říkali jsme si, kdy jindy:-) a po obědě vyrazili. Auto nám půjčil Lukášův brácha. Než jsme se docourali na místo k parkování byly snad tři hodiny. Ze začátku to šlo pěkně. Kešky byly vidět často od cesty a až na rozcestí stačilo odhadnou kolizní vzdálenost a vrhnout se po geodálnici do lesa. Jenže za rozcestím nás opustil signál nejen ten datový, ale i telefonní. Od našich kešovacích začátků totiž lovíme s telefony a oficiální aplikací od GS. Jsme zvyklí, mimo zahraničí, hledat keše přímo v terénu, domácí přípravu vůbec neřešíme. U Sýkory se už začínalo smrákat. Až na první stage Sovy jsme došli podle nakliknuté stránky s okolními kešemi a odhadovali jsme podle toho jakou to ukazovalo vzdálenost. Tam nás nachytali další dva kačeři. S těmi jsme vyrazili na finále Sovy, které jsme našli a pokračovali jsme na bonusový letterbox. Byla tma jak v pytli a začínalo pršet. Nenašli jsme nic. Nechtěli jsme to vzdát, ale čas zbývající do eventu se krátil. Vrátili jsme se k sově, kde jsme se rozloučili a my se pokusili najít ještě další dvě keše - želvu a Jezevce. Bohužel byla tma a signál pořád nikde. Začali jsme se po paměti vracet k autu.
Event Magikon nám byl dobrou záplatou na částečný neúspěch, přijeli jsme relativně včas. Bojovku jsme šli s mým kamarádem ze základky (El Destrukto) a jeho přítelkyní. Tak jsme si zavzpomínali na bojovky na ŠvP. Když jsme dorazili k rybníku, tak se zděsil, že jsem v podpatkách a jak tím chci jít lesem. Jestli tvrdí opak, kecá, ale ušla jsem to v pohodě.
Kdyby se někdo děsil, tak na Geozoo jsem byla v teniskách, před eventem jsem se převlíkala a přezouvala. Když vyrazily všechny skupinky s dětmi, určilo se pořadí skupinek dospělých a my jsme čekali, až budeme na řadě. Lukáš v kostýmu ducha byl nebývale tichý. Když jsme vyrazili, šla jsem s čelovkou první. Ta bylo zdrojem dalšího veselí, protože jsem s ní moc neuměla - nestačil přepínat jen jeden čudlík, ale byl to Led Lenser, takže ještě intenzita a šířka kužele světla a já ji držela v ruce poprvé. Pořád jsem se musela otáčet, protože jsem měla pocit, že Lukáš s námi není. On je totiž obvykle docela hlučnej. Když jsme došli na druhou stage, kde byly čarodějnice a řekly: "Abychom vás pustily dál, musíte zazpívat nebo..." V tu ráno se ozvalo "CO JSTE HASIČI, CO JSTE DĚLALIIII" a my lehli smíchy. Duch do té doby tak tichounký, se ozval, podotýkám, že opravdu má hodně silný hlas. Jenže čarodějnicím to úplně nestačilo, že písničku nezná celou, tak se dožadovaly básničky nebo další písničky. Začali jsme přemýšlet a na nic jsme nepřišli, asi taky proto, že jsme se svíjeli v záchvatu smíchu, zase se ozval duch: "A znáte tu o hlenu?" To jsem začala protestovat a holky nás radši pustily. Já z toho byla vyřízená a smích mě neopouštěl, ani když mě chytil hejkal do pytle, protože jsem si ho fakt nevšimla. Ovšem duch mě tam nenechal a ještě dostal vynadáno, že se mě mohl konečně zbavit. U dalších čarodějnic jim zas omylem odnesl kartičky se zaklínadly, ty jsme Alkemu vraceli až na Skořápkách. A já pak neobehrála čerty v kartách, takže jsem musela přikládat do ohně a málem si mě tam kvůli tomu nechali, protože jsem narozdíl od ostatních vzala to největší dřevo a ne nejmenší klacík a přiložila pořádně. Celkově event se nám líbil, škoda, že eventům nejsou přidělovat FP, ale ten dostal alespoň ten letterbox. A z eventu hurá k domovu.Protože nás mrzelo, že nám chybí velká část GEOZOO, začali jsme řešit, že by jsme přeci jen do lesů k Žebráku vyrazili ještě jednou, volba padla hned asi o týden později. Půjčili jsme si navigaci, stáhli keše do mobilu. Táta nám odmítl půjčit auto, aby jsme ho někde nerozstřelili, tak se rozhodl jet s námi, samozřejmě jela i máma a pes. My jsme byli už celkem vyřízený z akce Krupka s Geoprahou, kterou jsme absolvovali den předtím a já už ráno dost bolestivě dopadala na nohu, když jsem šla ze schodů. Bolelo to dost hnusně. Ale jak jsem se rozhodla jednou vyrazit za kešema, nic mě neodradí. Na místo jsem se dostali celkem rychle a zkrátili jsme si to k žábě po silnici a hurá k rozcestí a na opačnou stranu, než jsme šli posledně (k Vydře). U psa jsem provedla klasické trade IN: razítko, OUT:logbook, takže jsem se zase kousek vracela, naštěstí by jsme to zjistili nejdál u další kešky a ne třeba až doma. Moje máma se nadšeně vrhala hledat kešky s námi, fotila si je a líbily se jí snad víc než nám:-). Já jsem dostávala pěkně zabrat. Přeskoky přes příkopy u cesty, dopady, uklouznutí, špatné šlápnutí, to všechno bolelo jak čert, ale jsem beran, nevzdala jsem to ani na schodech, kdy by se stačilo jen otočit a zaplout zpátky do dveří, tak už bych to nevzdala ani tady. Někde u andulek začalo pršet. Vytáhli jsme deštníky a pláštěnky. A hurá až k sově. Tu prokletou želvu jsme nemohli najít ani na podruhé a za světla, našla ji moje máma. Od sovy jsme vyrazili směr letterbox. Z fotek na geopraze jsem věděla, co hledáme, proto mi pořád nešlo do hlavy, proč jsme to minule nenašli. Samozřejmě, stačilo ještě dojít kus za tu skálu a tam to bylo, tam jsme minule opravdu nebyli. A hurá k autu. Táta už toho měl dost, bolelo ho koleno, pes nám v dešti odmítá chodit a já už toho měla taky po krk. Ale to by jsme nebyli my, aby jsme nevyrazili ještě na potkana. Odjeli jsme do lesů podle navigace a táta nás vyhodil, kde se dalo stát. Od chvíle, co jsme vyměnili baterky se nám zdálo, že nám navigace moc dobře neukazuje. U auta nás samozřejmě ani nenapadlo vyhodit muže přes palubu. Mysleli, jsme si, že se prostě dokážeme rozumě vrátit těch 800m. No nakonec jsme šli dost neprostupným terénem, pak jsme obcházeli obrovskou bažinu, já měla v teniskách nejmíň Lipno a bláta tolik, že bych z toho uplácala jídelní servis. Bylo už zase kuloví vidět, padalo šero, signál nebyl, a potkan někde zavrtanej v díře. Hledali jsme ho už dlouho, začínalo mi být špatně, čokoládu nebo sušenky jsem samozřejmě měla v autě. Nakonec ho Lukáš našel, tam kam jsem koukala asi 3x, podle hintu jsme místo zhruba odhadli správně. Donutil mě tam znovu vylézt. A hurá zpátky. To, aby jsme se motali jak jsme přišli jsem zavrhla hned. Podle tušení a mapy jsem odhadla, kde je asi silnice. Tenhle odhad mi naštěstí vyšel a dokonce u silnice jsme chytili signál.To už mi volal táta, kde jsme a mě signál zase zmizel. Naštěstí tentokrát měl signál alespoň Lukáš a mohla jsem volat. Jen vědět na kterou stranu od auta jsme, na tom jsme se neshodli. Já tvrdila, že auto máme nalevo (logicky, přišli jsme zleva a zas takový kus jsem se nevraceli, než jsme to střihli k silnici). Naštěstí kolem jel nějaký Favorit, tak jsem se ptala táty, jestli kolem nich už jel a on že ne, tak jsme čekali, kdy kolem nic projede, to trvalo docela dlouho, ale projel. Takže jsem měla pravdu já
. Naši se pro nás vrátili a už jsme jeli rovnou do Prahy a domů.Večer jsem si teprve všimla, že můj kotník je 3x takovej než normálně.
GeoGet
URWIGO
CWG
Ještěrka zdarma
Významné stromy
publish
Já byl na potkanovi také potmě, ale našel jsem ho docela rychle. Horší byla cesta pryč - nechtělo se mi vracet po rozbahněné lesní cestě, takže jsem to vzal k silnici nejkratší cestou... což nakonec bylo asi přes dva potoky a kus hustého mladého lesa. Nemít s sebou kolo, tak by to bylo mnohem snadnější