O punku a geocachingu

Abychom parafrázovali prvního dělnického prezidenta…”právě jsme se vrátili k Rybám”
Tak se to má s námi, chlapci co spolu kamarádíme, trochu vachrlatě…tedy potkat se při společném lovu, všichni a ještě k tomu (nedejbóže) střízliví. Jako fráze pak působí, že si těchto chvil vážíme a vzpomínáme na ně (alespoň do té doby než zážitek převálcuje nějaký povedený happening či jiná ostuda…jak velmi trefně poznamenal náš umělecký vedoucí a textař pan Antonín Dvořák z Velvar), ale jest tomu tak. My hoši, co spolu chodíme, zažíváme pěkné i méně hezké okamihy, kteréžto velmi rádi (i nepožádáni) vyzvracíme…klidně se vyzvracejte též. V tomto jsme velmi tolerantní.
Inu, jak pak se to vlastně tuhle seběhlo, kujóni? Bylo to v tom čase pěkného, pátečního, punkového trojkoncertu (i legendární Ramones hráli toho večera…a hovořili po slovensky)…pokud si dobře vzpomínám, byli jsme tam za HND tři z pěti. Započali jsme v Doupěti absinthem a pak se přesunuli mezi punx. Radostně se zde vítáme s cachers, kteří jsou tu v hojnosti, třímáme v drápech Holbu, lákáme se na rumy a pomlouváme honibody...čas tak neúprosně utíká, když se člověk dobře baví. Pak začne hrát druhá nejlepší kapela na okrese a my lejeme panáky do basáka i do sebe. Když kapela zakončí produkci, bez skrupulí pronikáme na pódium a vyřváváme do mikrofónu, že Hovnadiv je nejlepší kapela široko daleko, woe. Pak padne mlha na všechny tři naše hlavy. Jen tu a tam se z ní vynoří divoké pogo (to uspokojivě vysvětluje ty modřiny na horních končetinách), pády (to uspokojivě vysvětluje ty modřiny na prdeli), odchody (to nebylo uspokojivě vysvětleno), návštěva sousední pizzerie (to uspokojilo bachor), grandiózní návrat (ten uspokojil zbyvší členy HND) a cesta domů (bez uspokojení). Ráno již tradičně proběhne textová konference typu “Všichni zdrávi?” a pak se do hry vkládá vyrovnání karmy, srovnání jin a jang, vyzvídání co se dělo a následné usilí popasovat se s morální kocovinou...na tu klasickou už zabírají brufeny, zásadité lektvary a trochu toho vlídného vývaru...prostě detox v rámci možností...a jak je lépe a lépe, jednomu otrne...hurá tedy...a co výlet? Může být. Ale, ale...s účastí je to na štíru. Kachon se ještě nenabootoval. Ok, vyrážíme tedy bez něj, ve dvou pětinách. Plán máme jasný: multina, earthka, tradice a pak se uvidí...nakonec se z toho vyrýsuje pěkných 6 kousků, z nichž jeden je zvrácený shit, ale zase nás natolik rozesměje, že vše je odpuštěno, zapomenuto a vzpomínka naň přetrvává mnoho dní. Mnoho stop po nás nezůstává, Hovnadiv neloguje, páč to nemá zapotřebí a body nesbírá, protože mu jde pouze o zážitky, které mu GC poskytuje.
Cestou hovoříme o tom jak si vlastně Hovnadiv stojí v žánrovém zařazení a i když na trikách hrdě nosíme “dada core”, shodujeme se, že nejblíže to máme asi k undergroundu...samozřejmě, je to nepřesné….dnes nás již nikdo neperzekuuje ani nešikanuje za svobodné vyjádření (krom našich žen), ale i přesto mnoho společného nacházíme. Namátkou: jdeme mimo hlavní hudební směr (prakticky mimo hudbu vůbec, řekl by škarohlíd), je nám jedno co si o nás druzí myslí (génius trapnosti je významnou součástí našich aktivit), byli jsme na Plastic People of the Universe a máme snimi společné fotky, v rádiu nás nehrají, dost kalíme, ale neseme pak hrdě a plně následky...nevytváříme žádné obezličky. Geocaching nás spojil (ale setřít generační i názorové rozdíly umí i dechovka) a my jsme rádi, že se máme...a na to ostatní bzdíme.

Z restaurace Zlatý kapr
Jan Mudla (duchovní HOVNADIV)