Publikováno 11 březen 2016 - 10:50
Jan Werich, O dopravnictví, 1966
Dneska řidič automobilu – vono na tom nezáleží, jak řídí nebo co řídí. Vono záleží na tom, jak umí číst. A jak rychle. Když dneska řídí automobil, tak musí furt číst. A číst třeba, že oblouk doleva je škrtnutej, veprostřed je šipka, dole je objížďka, pak je tam napsáno „pomalu“ a ještě se to zužuje. Ale mezitím zajel štyry, pět lidí – no nemoh se dívat přeci, kudy jede, když to musel číst. A teďka ještě na zemi jsou šipky. Ta ukazuje doleva, ale oblouk je doleva škrtnutej, protože od včerejška, se tam jezdí doprava, ale ještě to nepřemalovali.
„Já mám právo ject, a jelikož to právo mám, tak i když mně stojíš v cestě, já to právo uplatním a bim, řach, rovnou do tebe.“ Což je úplně proti lidskýmu rozumu, protože: když lidi choděj po chodníku a teďka se tam proplítaj, tak taky přibrzdí, přidá, uhne se a vůbec z toho nic nedělá.
On se lidskej mozek musí používat, proto nám ho pánbu dal, nebo tedy Darwin, to je jedno, někdo nám ho musel dát. Kdyby nám ho dal pro parádu, tak bysme nosili mozek navrchu a ne vevnitř. Pokud lidi nebudou jezdit s mozkem, všecky ty nápisy a šipky nejsou nic platný. Nemluvě o tom, že ty šipky a nápisy musí taky dávat lidi s mozkem. To není nic platný, když to tam dávaj lidi, co nemaj mozek. To musej mít všichni mozek!