Přejít na obsah






Doporučeno
Fotka
- - - - -

Der Nordwaldkammweg

Příspěvek od Dany8 , 18 listopad 2015 · 1 942 Zobrazení

reportáž
Der Nordwaldkammweg O této keši jsem se dozvěděla někdy loni. Náhodou, jak už to tak bývá. A zalíbila se mi. Těžko říct proč, listing je více než úsporný, fotky žádné. Jednoduše a stručně 16 stagí na 145 kilometrech pěšího pochodu. Trasa vede Šumavou a Novohradskými horami z Rakouské strany. Těch 145 km byla výzva. Úniku odtud moc není, trasa sice vede blízko hranic, ale ty hranice jsou z naší strany hodně opuštěné. První pokus loni v létě sehnat někoho do party nevyšel. Letos jsem to zkusila znovu. Zase nic. V září jsem to už nevydržela, zařídila si práci tak, abych měla dostatek volna, a vyrazila sama.

Fotogalerii z celé cesty naleznete zde.

První přibližovací den byl více než úmorný. Místo dvou vlaků jsem nakonec díky různým výlukám stále někam přestupovala a v souhrnu strávila více času v autobuse než ve vlaku. Teplota dosahovala nádherných 30°C. S úlevou jsem po téměř 7 hodinách vystoupila v Nové Peci, hodila batoh na záda a vyrazila na nocoviště pod Plešným jezerem. Po cestě jsem si dala pivo. Tušila jsem, že bude nadlouho poslední. Na nocovišti jsem postavila stan, odložila do něj zátěž a nalehko si vyběhla na Koňský vrch nad nocovištěm.
V noci přišla fronta. Silný vítr přivál mraky a do rána pokropilo můj stan několik spršek. Ráno mi pak nezbylo nic jiného než vzdát přechod přes Plešné jezero a Plechý na výchozí souřadnice, neboť bylo mokro a já jsem věděla, jak moc strmý a kamenitý terén mám před sebou. Naštěstí se vše dalo obejít po Rakouské cestě. Znamenalo to sice jít tam a zpět stejnou cestou, ale aspoň jsem si nezlomila hned na začátku nohu. V 9:30 jsem stála na výchozích souřadnicích a oficiálně vyrazila. Cesta po velmi dobře udržované lesní cestě ubíhala, bohužel se stále opakovaly krátké, ale intenzivní přeháňky. Když jsem došla do Holzschlagu, nejdřív jsem zjistila, že tu točené pivo stojí 3,6 EUR (jauvajs). Navíc se ukázalo, že další část vede pod Smrčinu nějakou mokrou zelení, do které se mi ani za nic nechtělo vstoupit. Naštěstí jsem v mapě objevila šikovné cyklostezky, kterými se pohodlně dal tento úsek obejít. Takto jsem kličkovala až do večera – po oficiální cestě se moc jít nedalo, vede bujnou vegetací, která vás po dešti promočí raz dva. Dodnes mě mrzí, že jsem takto podešla i Medvědí kámen, nádherný tisícový vrchol. Když ale nesu sama celý stan a věci na vaření, na nepromokavé vybavení místo v batohu nezbývá a je třeba se s tím smířit. Do večera jsem došla před Oberhaag, kde jsem si na louce pod posedem postavila stan.
Ráno překvapilo nádherným počasím. Cesta vedla lesem, naštěstí již osychajícím. Připadala jsem si tu chvílemi jako v cirkuse – místní značkovatelé mají viditelně radost z každé namalované značky. Proto je vyvedena na stromech po 10 metrech a o velikosti asi tak půl metru. Tady se vskutku nedá ztratit. Za vesničkou Sw. Oswald pokračuji mezi poli do údolí řeky Grosse Mühl, kterou přecházím u mlýna, v němž se zrovna konala svatba. Také se tu na krátkou chvíli spojila moje cesta s cestou vedoucí do Santiago de Compostella. Já však dále pokračuji přes kopce mezi místními farmami do malebného městečka Haslach. Po průzkumu městečka, doplnění vody a zásob vyrážím zpět do kopců. Cesta vede chvíli lesem, chvíli vesničkou a mezi farmami. Dostala jsem se na jakousi náhorní plošinu v 850 m. Míjím horskou chatu Alpenvereinu, odkud mi nadšeně mávají místní turisté. Radši k nim nezahýbám, blíží se večer a místní tu ne zcela chápou, že si v batohu nesu stan a že v něm spím. Stačilo, jak mě babička před jedním stavením před hodinou zpovídala co tam dělám, odkud kam jdu a tak. Zde si dovolím odbočku – pro místní jsem vcelku atrakce. Jdu sama s nepřehlédnutelným báglem na zádech. V lese mi mávají řidiči lesních přibližovadel. Všech. Mezi loukami a poli mi mávají řidiči zemědělských přibližovadel. Všech. Když míjím někoho u domu, zastavuje mne a vyzvídá, copak tam dělám, odkud jsem a kam jdu. Mojí 20 let nepoužívanou němčinou (i když to jejich Grüß Gott zvládám bez přízvuku jako místňačka) jim vysvětluji, že jsem z ČR a že jdu pěšky na Nebelstein (jsem rychle vyčetla z mapy, neb jim odpověď typu jdu tady po té modré až na konec nestačila). I tak mě mají za cvoka – žádní Češi tu prý nechodí a nepobírají, k čemu mám stan, když přeci všichni turisté bydlí v penzionech, které provozují na některých farmách kolem cesty. A taky se jim nezdá, že jdu na Nebelstein, protože ten je děsně daleko. Konec odbočky. Za horskou chatou se radikálně mění značení cesty. Obří značky po 10 metrech mizí a nahrazují je úspornější žluté tabulky a cedule s reklamou ve standardním rozestupu 10 m. Po kilometru chůze touto reklamní pěšinou nenávidíte reklamovaný produkt, ať to je cokoli. Příhodné místo na postavení stanu nalézám u 6. stage. Jako nejbezpečnější variantu volím opět místo přímo pod posedem.
Ráno brzy balím a přes několik drobných zacházek (ach ty keše) stojím v 9:30 u kamene, který označuje půlku Nordwaldkammweg. Že dnes projdu polovinou jsem tak nějak odhadovala, ale takhle brzy? Došla jsem k hraničnímu přechodu v Guglwaldu, kde jsem zapředla hovor s českými policisty, kteří tu hrdinně bránili českou zemi před hordami uprchlíků (tady, na úplném konci světa. Z naší strany na mapě najdete sídla jako bývalé Kaplické Chalupy, bývalá Lhota, Spáleniště a za tím vším Lipno...). Vysvětlila jsem jim, že si tady v tom sloupu jenom odlovím keš a zase půjdu do Rakouska. Hlavně aby nechtěli vidět moji občanku, protože ta je už pár dní propadlá. Následuje památník totality, chůze po hranici, kde dostávám ránu mezi oči, když vidím ten ostrý kontrast mezi naším a rakouským územím, a kolem křížku si to hrnu do protějšího kopce, na kterém se točí spousta větrných elektráren. Kopec je celý rozvrtaný stavebními stroji a dost tam fouká, proto se snažím projít co nejrychleji. V závětří pak dávám oběd a po něm vyrážím přískoky přes okolní keše na vrchol Sternsteinu. Tady se nachází nádherná kamenná rozhledna, jaké známe i z našeho území, s úchvatným kruhovým rozhledem úplně všude. Za Sternsteinem přichází klesání do městečka Bad Leonfelden. Je neděle, takže zásoby zde nedokoupím. Navíc se připozdívá a je třeba hýbnout kostrou, abych měla čas najít vhodné místo na přespání. Následující úsek vede ideálně lesem s velkými loukami, ale též velkou koncentrací posedů. Nějak si netroufám zde spát, můj stan není moc neprůstřelný. Nakonec končím v lesíku mezi dvěma silnicemi. V noci se z blízkého lesa ozývá střelba a já si blahopřeji k volbě nocoviště.
Ráno brzy balím a spěchám do Schenkenfeldenu na čerstvé rohlíky ke snídani. Už v obci začíná výstavní křížová cesta, u jejíhož konce rozkládám na lavičce tábor a snídám s výhledem na městečko. Cesta dál pokračuje zemědělskou krajinou mezi loukami a pastvinami přes malebné vesničky a postupně klesá do Freistadtu, kam se dostávám kolem druhé hodiny. Město opravdu stojí za návštěvu. Navíc tu musím dokoupit jídlo na další dny, neboť je přede mnou další horský úsek vedoucí přes malé vesničky bez obchodů. Odcházím odtud nerada, ale čas je neúprosný. Za městem cesta svižně stoupá lesem až do St. Oswaldu, kam jsem došla téměř se stmíváním. Městečko v dolíku obklíčené strmými stráněmi a lesy nebylo zrovna vhodné pro postavení stanu. Nakonec jsem uspěla kousek od jedné tradičky, kde se mi v remízku mezi loukami podařilo nalézt vodárnu s rovnou střechou akorát pro můj stan. Moc nevím, kde jsem a kam mám jít – venkovní mapy se zakreslenou cestou skončily už v Bad Leonfeldenu, dál jdu jen podle značení a tady jsem se ocitla i mimo okraj mojí české mapy, který zahrnoval kus rakouského území. A modré značení vede někam úplně jinam, než mám v GPS další postupový bod multiny. Ráno bude moudřejší večera.
Ráno nikam nespěchám, vím, že budu muset řešit otázku kudy a kam mám jít. Nakonec volím přímku 3 tradiční keše a za nimi v zákrytu další stage, která je propojena v GPS jakousi cestou. Používám Open mapy, které nemají vrstevnice ani zakreslené turistické cesty a není to ideální. První tradička (výhled na St. Oswald) nalezena, tak snad to půjde. Následuje zázračný pramen bez keše, ale voda se hodí vždycky. Pak šílený krpál až do nebe zakončený vyhlídkou (s keší) a další krpál lesem k další keši. Tady se s úlevou setkávám s mojí modrou značkou a společně přicházíme na další postupovou stage. Všechno dobře dopadlo a navrch mám 3 body! Asi tak půl dne obcházím přes okolní kopce St. Oswald, až se za Obermarreithem dostávám na další náhorní plošinu. Tady začíná úmorný několikakilometrový pochod po silnici až do Sandlu. Tam dorážím kolem třetí hodiny a u rozcestníku skřípu zuby, když vidím, že do Freistadtu vede cesta dlouhá 4,5hodiny. Mně to po Nordwaldkammweg trvalo prakticky celý den... Co už nadělám. Nabírám vodu, navštěvuji kostel a hřbitov, u venkovní mapy si fotím do paměti další postup a dnes podruhé se odkláním od modré cesty, neboť mířím odlovit keš na Kamenci, která mi chybí do vrcholového puzzle. Až na drobné překvapení 300 m od keše (ve formě plotu kolem hranice), které bylo naštěstí vyřešeno po pár stech metrech průchodem pro turisty, vše šlapalo, jak mělo. Nalézám keš Kamenec. Chvíli přemýšlím nad nedalekou keší Motýl, pamatuji si, že jsem ji plánovala odlovit také. Bohužel se musím vrátit do Rakouska a jít po hranici k další postupové stagi uprostřed lesů a močálů. Hlavně tam nezatmět a dojít na hraniční přechod, říkám si. Tak rychle zpět a vpřed! Cestu lemuje řada posedů, tady opravdu stanovat nebudu. Postupová stage mi vcelku vyrazila dech. Něco takového jsem tu nečekala ani ve snu! Rychle fotím a koukám, že se začíná stmívat... Batoh letí na záda a já se kvapně vydávám dál. Cesta je naštěstí pohodová, ještě jedna studánka, další studánka, několik samot, pohraniční budka udržovaná jako útočiště pro turisty a stále po hranici lesem a stihla jsem to! Slunko zrovna zapadalo, když jsem dorazila na hraniční přechod Pohoří na Šumavě/Stadlberg. Dovoluji si tvrdit, že se jedná o nejzapadlejší hraniční přechod ČR. Stan jsem si postavila nedaleko českého pramene Lužnice (vyschlého) a poslala domů SMS s žádostí o zaslání předpovědi počasí na další dny.
Ráno jsem vstala, pobalila a po snídani přečetla zprávu z domova. Dnes déšť 10 – 23, zítra 0 – 11. Bylo 9 a na střechu nade mnou začaly dopadat první kapky. Co už – postavila jsem stan, naházela všechno dovnitř a udělala si odpočinkový den. Vstala jsem jen kvůli vaření oběda a návštěvě blízké farmy, kam jsem zašla pro vodu. Pršelo nepřetržitě do 6:00 dalšího dne.
Ráno jsem se rozhodla nečekat na 11:00 a i přes občasné spršky se sbalila a pokračovala v cestě. Finálku už jsem měla spočtenou, jen jsem drobně na poslední stagi upravila můj odhad a přes Karlstift se vydala kolem Lužnice k Nebelsteinu. Cesta vedla většinou lesem. Naštěstí už přestalo pršet a i zima mi přišla vcelku fajn, aspoň jsem nemusela nést teplé oblečení v batohu. Při této cestě jsem s úlevou našla finální krabičku (po fiasku na finálce Krásami Beskyd jsem z toho měla menší trauma) a kolem druhé stála na vrcholu Nebelsteinu a rozhlížela se do kraje. Byla to paráda! Došla jsem to celé i sama a mám ji! Byla to nádherná cesta, na kterou bych se bez této keše asi nikdy nevydala, protože bych o ní vůbec nevěděla. Pochopila jsem během ní spoustu souvislostí a uvědomila si, jak hluboko a silně poznamenal naši krajinu jak odsun Němců, tak následná kolektivizace zemědělství. A jak mohou na jedné straně hranice evropské dotace do zemědělství podporovat život ve venkovských oblastech a na druhé straně hranice být tunelovány velkými zemědělskými společnostmi, které tyto peníze z venkova vysávají. Ale to už je trochu jiná kapitola.
Na závěr mám jen otázku – pochybujete, že to jde zvládnout? Není třeba. Pokud to zvládne samotná holčička :wub: , zvládnou to úplně všichni, stačí jen chtít. Tož vzhůru po modré, ať našim jižním sousedům ukážeme, že se této výzvy nebojíme jako oni!

  • 17



Fotka
Viktor36005
lis 20 2015 17:28

Nádherně napsané, tohle mám rád. Hned mám chuť vyrazit.

(nojoooo, jenže : venku celý den prší a taky musím do práce, a nemám to úplně pravý tábornický vybavení, a sám bych se bál, a .......)

Tak o takovýhle cestě budu aspoň snít s plápolajícím krbem za zády.

 

Ale vážně - super zážitek, kterej Ti už nikdo nikdy nevezme. Jsem rád, že ses o něj podělila - "samotná holčičko".

 

Díky za tip, inspiraci a nakopnutí. Budu se mooooc snažit, abych si tuhle (nebo podobnou trasu) mohl po zimě taky projít - je to lákavé.

Díky. Viktor36005.

    • 0
Fotka
Pontiac_CZ
lis 20 2015 18:45

Krásné. Jsi dobrá! :-)

    • 0

Virtuálně tě znám. Beskydy jsem šel s klukama pár hodin v tvém závěsu a logovali jsme to co ty ;) Jen na ten deštivý pondělek jsme se vybodli a došli si poslední den asi za měsíc (a u toho i zakombajnili okolo).

O téhle multině vím asi rok a už byla v lehkém uvažování na zimní variantu, z které sešlo. Ale myslím, že nejpozději za 1/2 roku by to už mohlo být k logování.

Díky za připomenutí.

    • 0
Fotka
Paha Ahma
lis 23 2015 18:30

Pekne cteni. Vychazi mi, ze jsi to sla tejden, to je dvacka na den, tedy zvladnutelne i pro starého rosomáka:) Docela me to zaujalo, další důvod, proc byt nazivu a v kondici. Třeba se tam vydam. Dekuju za inspiraci.

    • 0

Až budu mít trochu času přes vánoce, snad sepíšu i nějaké dobré rady na cestu. Je to fakt parádní záležitost (Nordwaldkammweg je první dálkovou pěší trasou v Rakousku) a kdyby měl někdo zájem, tak já plánuji příští rok na jaře sestřičku - Thayatalweg http://coord.info/GC33DC9, která začíná právě na Neblesteinu, kde končí Nordwaldkammweg. Je trochu delší, ale zase tam nejsou takové krpály a už mám první 3 stage do Gmündu (takže mi chybí jenom tak 150 km). Kdybyste mi chtěl někdo pomoct nést stan (neb já na nějaké širáky moc nejsem), tak se stačí ozvat. Odkazy na nějaké další delší multilahůdky jde najít v bookmarcích, které najdete na stránkách buď Nordwaldkammweg nebo Thayatalweg - kdybyste chtěli vědět, jak tyhle jehly najít v kupce sena.

    • 0

Taky tam plánuji jít, uvidíme kdy to nakonec zrealizuji. Díky za přečtení, jaká je vlastně realita, když z listingu to není moc jasné.

    • 0

Leden 2018

P Ú S Č P S N
1234567
891011121314
15161718192021
22 232425262728
293031    

Poslední příspěvky

Poslední komentáře

Reklama