Před časem jsem slyšel nějaký povzdech z Groundspeaku, že občas bývají zavaleni dotazy z Česka ohledně psaných pravidel a že nechápou, proč jsme tak posedlí psanými pravidly a nestačí nám ty nepsaná.
Podle mě je to proto, že si navzájem nevěříme. U nepsaných pravidel je ten problém, že mohou být uplatňována účelově jenom vůči někomu, a protože jsou nepsaná, nelze se proti tomu bránit. Psaná pravidla naopak poskytují jistou ochranu proti zneužití, vždy je možné se na ně odvolat, že se někdo zachoval v jejich rozporu. A pokud tedy někdo nedůvěřuje svému reviewerovi, nechce se spokojit se stavem, kdy se rozhodování řídí pouze nepsanými pravidly (tedy spíše než nepsanými, tak nezvěřejněnými), a chtěl by na všechno pravidla psaná. Anebo pokud má nějaký spor s reviewerem a nesouhlasí s jeho rozhodnutím, tak mu nevěří, že rozhodl v rámci své pravomoci, automaticky ho podezřívá z podjatosti a chce si nechat potvrdit toto rozhodnutí u Groundspeaku.
Bohužel na současném stavu nesou svůj podíl viny obě strany. Jsou případy, kdy owneři při publikaci záměrně podvedli reviewera tím, že mu uvedli nepravdivé údaje, protože předpokládali, že jinak by keš nebyla publikována, a jsou i případy, kdy se někteří revieweři dopustili klientelismu či šikaně vůči ownerům.
Netvrdím, že se s tímto chováním ztotožňuji, spíše naopak, ale jako vysvětlení to, myslím, odpovídá.